Emmélie Lempert: Chimera
Zveme Vás na vernisáž výstavy Chimera od umělkyně Emmélie Lempert, kurátorkou výstavy je Šárka Koudelová. Vernisáž je v úterý 15. 9. 2026 v 18h.
vernisáž: 15. 9. 2026 / 18:00
výstava: 16. 9. – 28. 9. 2026
Dvojrozměrnost objektů německo-české umělkyně Emmélie Lempert nás konfrontuje s intimitou, idealizací a transformací těla. Kusy historického spodního prádla, rukavičky s nelidským počtem prstů, ale i zvířecí kukly, goticky špičaté androgynní punčochy – to vše vylisované mezi dvěma skly jako loňské květy v herbáři, ale i coby smyslný katalog lidské kůži nejbližších vrstev. Právě proměny ideálů lidského těla jsou pro Emmélii důkazem, že touha po modifikaci jeho tvarů není výstřelkem aktuální doby. Spodní prádlo v průběhu epoch neustále osciluje mezi dvěma touhami – tedy na spektru od absolutního pohodlí až po sofistikovanou tělesnou modifikaci. Pokud je tělo i přes svoji tíhu, proměnlivost a pach virtuální chimérou, složenou z naší představy o něm, z ideálu, který považujeme za odlišný a lepší, a z toho, jak ho vnímá okolí, prádlo je pak ve své měkkosti, průhlednosti, ale i rafinovanosti a téměř architektonické konstrukci prostředkem spojení všech těchto těl v jedno.
Způsobem adjustace Emmélie podvědomě odkazuje k vizualitě Duchampova Velkého skla nebo k neméně ikonickým textilním instalacím Louise Bourgeois, připomínajícím naddimenzované věšáky s připravenými oděvy pro různé role. Pomocí slisování pečlivě šitých textilií mezi dvě skla zasazená do rámu vystavuje našim očím každý záhyb, každý detail výšivky – a v tomto momentu si všímáme, že kusy oděvů v jemných tělových a slonovinových odstínech nesou stopy nošení. Jsme tak svědky minulých tělesných prožitků, jejichž intenzita i lokace nám zůstávají utajeny. Tyto performance bez svědků, při kterých Emmélie nechává své blízké „ovládnout kusem oděvu“, tak mohou ožít v našich představách. Budeme v nich mít voyeurskou pozici tajného pozorovatele nebo si oblečeme kus prádla a přijmeme jeho identitu?
Při práci na poslední „kolekci“ oděvů Emmélie listovala v česko-německých vydáních knih o českých, moravských a slezských krojích, ze kterých čerpala inspiraci pro motivy výšivek, zdobících nejen bílé rukávce.
Minimalistická instalace, díky které vyznívají jemné vrstvy, ale i to, jak jsou vydány napospas očím publika ve vší intimitě a tělesnosti, není jen chytrým využitím světelných vlastností prostoru. Emmélie vědomě pracuje s tělem galerie, kterému obléká novou vrstvu. Formáty jejích děl přímo vycházejí z galerijních prostorových prvků, nik, průhledů a oken. Linearita rámů je v dialogu s kresbou na zdi – vzpomínkou na transformaci těla, které už tu není.
Projekt je realizován díky finanční podpoře hl. m. Prahy a Státního fondu kultury České republiky.